Karel Poláček
(Okresní soud v Praze)
Praha 9. června
Tak to někdy bývá, a zvláště když je jemu pětašedesát let, ona pak má svých devětapadesát let, že by už mohli si dáti pokoj a raději si vzíti knížku a pomodlit se. Bylo to v masopustě tohoto roku, když Ferdinand Borovička, starý řemeslník, jemuž již klouby praskaly, jako když vydávají elektrické jiskry, seznámil se s vdovou prostředního stáří se zavedeným hokynářstvím, příjemného zevnějšku a milé povahy. Poznal se s ní na kadeřnickém bále, a když první kousek vytančili, seznali, že jsou si navzájem sympatičtí, když druhý kousek vytančili, řekli si, že se milují s celou vášní svých mladých srdcí, a když pak třetí kousek vytančili, to slovo si povídali, že do toho praští. I vzali se, aby však zakrátko poznali, že jejich sňatek nebyl uzavřen v nebi, že nebudou kráčeti ruku v ruce a že jim nebude pod okny hudba hrát, nýbrž že za dva měsíce zadali o rozvod a ještě předtím podali na sebe žalobu. Ona pro lehké ublížení na těle, on pak pro urážku na cti. Totiž pan Borovička byl člověk kruťas a měl na manželku hubu. A jeho huba byla nedůsledná. První den po svatbě nazýval ženu: holoubku, Emilko, druhý den: stará, stará, míchej to, třetí den však již: Vršovando bouchaná, praskaná. Ona mu pak nadávala šlapáků a bačkor, ne mužských. Pan Borovička nechtěl koupit své manželce necek a poztrácel všecky kapesníky. Nedal jí sluchu, když důrazně ho vyzývala, aby se vyhýbal špatné společnosti, a vyrazil jí přední zuby. Byli spolu živi nikoliv jako dva andělé, jako dvě hrdličky, nýbrž jako cikáni, potýkali se spolu po celé líbánky jako Jakub s andělem k velkému uspokojení škodolibého sousedstva. Pokus o smír odmítl pan Borovička důstojně a pevně. Raději by se smířil s babičkou ďáblovou než s touto ženou, pravil na domluvy pana vrchního rady dr. Sitty. „Je to žena rabijácká. Uhodila mne prknem žehlicím, takže jsem po celý týden s bolestí pracoval.“ – „On, pane rado, vždycky pracuje s bolestí,“ namítla proti tomu vdova prostředního stáří, milé povahy parátně. „A nepraštila jsem ho se žehlicím prknem. Já takovou povahu nemám. Dala jsem mu jednu židlí, aby věděl, jak má s manželkou zacházet. Já jdu vždycky rovnou. Nemám ráda rámusy, on mně ale vyrazil zuby.“ – „Ty v hrdlo lžeš. Jaképak zuby? Mělas jenom dva a ty sis vytáhla sama. Na to mám svědky. Zuby sem, zuby tam. Já to jen tak nenechám. Já se ženil, abych měl klidné stáří, já jdu vždycky rovnou a nemám rád rámusy.“ Okresní soudce líčení odročil, aby byla slyšena domovnice, která tuto scénu dychtivě pozorovala dírkou v záchodě, a s velkým zanícením a horlivě roznášela po domě. Když to mohla pověděti nájemníkům, ať nám to také poví. My také rádi slyšíme, co je ve světě nového.
Lidové noviny 10. 6. 1923