Karel Poláček
(Zemský trestní soud v Praze)
Praha 14. června
Dne 11. dubna roku tohoto vypravila paní Tvrdíková manžela svého Josefa, železničního zřízence a člověka mohutného, z Neratovic do Prahy, kdež měl nějaké pořízení. Dala mu na cestu 500 Kč a povídala mu, ať je opatrný na sebe a na peníze, že v Praze jsou lidé neřádní, na cizí peníze jako slečna na zmrzlinu, a ať dá pozor, aby nepřišel do nějaké léčky. Tak jo. Přijel pan Josef Tvrdík do Prahy, obstaral svoje věci v jednotě železničních zřízenců a potom, poněvadž se cítil nějak marod a žaludek mu nevařil, stavil se v kořalně U Toulů na Poříčí na horký čaj s rumem. Tam u Toulů bylo mnoho lidí, mezi nimi také človíček pomenší, který měl vlasy a vousy jako ševcovskou smůlu, a ty oči mu jenjen hrály. Ten človíček seděl s nějakým jiným, ten byl větší, a ten malý tituloval velkého pane staviteli. Když uzřeli pana Tvrdíka a ucítili z něho vůni venkova, mrkli na sebe, přisedli k němu a zapředli s ním hovor rozšafný o veřejných věcech. Všichni tři pěkně pobesedovali, potom však povídal Tvrdík: „Jo, co je to všecko platný, já se musím zdvihnout,“ a zavolal číšníka, že bude platiti. Číšník se na nic neptal a žádal zaplacení za všechny tři, což se u Toulů rozumí samo sebou. Pan Tvrdík, aby se neřeklo, že je nějaký nepřejícný a špinka, neříkal nic a zaplatil.
Bylo půldruhé hodiny z poledne, když všichni tři páni vyšli na ulici. Ten veliký pán šel kousek napřed a za ním pan Tvrdík s tím maličkým. Malý človíček vedl řeč a povídal, ukazuje na velkého, že je to náramný bastant; že mu na krejcaru nezáleží, kolikrát táhne za celou společnost, no jo, on to může dělat, je kapitalista, stavitel a otec jednoho dítěte. Ale já jsem mizera, chudák nešťastný, mám šest dětí. Bůh se smiluj nad nimi a popřej jim krmě a oděvu, a plakal. K této řeči poznamenal pan Tvrdík, že se na něho nesluší brečet nad šesti dětmi. Ať se podívá na něho. On má osm dětí a zná nějakého Šmidrkala, který jich má dvanáct. Co by měl říkat Šmidrkal a pan Tvrdík? Uslyšev tuto mravoučnou řeč, dal se maličký ještě do většího pláče, volaje: „Ty můj kamaráde zlatej, máš to ale svízele,“ přičemž mu zmáčkl břicho. Potom se sebral a odešel, aniž řekl sbohem nebo děkuju. Pan Tvrdík postál ještě chvilku na ulici, pak si vzpomněl, že by měl ještě cosi obstarat, a chtěl se podívat na hodinky, jestli to stihne. Avšak hodinky – jaké byly? Do pana Tvrdíka jako když hrom uhodí a přistoupil k strážníkovi, který tam na Poříčí stál, a povídal: „Jejkapána, pane strážník, stál se mně malér. Nějaký člověk se o mě otřel, a to tak šikovně, že mi sebral hodinky.“ Jak to tomu strážníkovi povídá, vzpomněl si na druhou důležitost. I sáhne si na prsa a skutečně: i druhá důležitost, náprsní taška s penězi, byla pryč. Náramně se divil pan Tvrdík tomu šikovnému hmatu.
Doma to zkoušely celé Neratovice, ale žádný to nedokázal jako ten malý človíček, který má jistě velký dar od Pánaboha, že tak krásně dovede lidem majetek vyfouknout. Strážník vyslechl s velkou vážností řeč pana Tvrdíka a řekl: „Jestlipak byste toho malého človíčka také poznal?“
„Jak bych ho nepoznal? Je náramně podoben jednomu úředníku od nás, nějakému panu Bendovi, až na to, že ten dotyčný má na ruce vytetovanou kotvu, kdežto pan Benda má ruce čisté.“ – „No,“ povídal strážník, „když to tak dobře pamatujete, tak jděte na policejní ředitelství a tam vám ukážou album, ve kterém jsou všichni takoví páni. On jistě v albu, když vám to tak krásně vytáhl, bude.“
No tak dobře. Pan Tvrdík šel do Bartolomějské ulice a tam ho u vchodu zastavil strážník, co si jako přeje. Pan Tvrdík mu všecko vypověděl. Povídá ten strážník: „Víte co. Nepotřebujete se dívat na to album, ale já vám řeknu o jedné hospodě, kde se schází kapsáři. Tam se jistě adresu toho maličkého dovíte.“ I šel do té hospody a ptal se hostinského, jenž zavolal syna, jenž prý lépe ty pány zná, ten syn hostinského se zamyslil a řekl: „Maličký, povídáte, s vousem pod nosem? Mluví o politice, má na ruce vytetovanou kotvu? Ale jo, toho známe, ale zaboha si nemohu vzpomenout, jak se jmenuje. Já vám však něco řeknu. On chodí s nějakým Gustou Karalou. Kde je Gusta, tam je druhý. Oni od sebe nejdou. Tak poslouchejte. Jděte nejdříve do hospody pana Syrovátky, jestli tam nesedí a nepijí černé pivo. Když tam nejsou a nepijí černé pivo, tak jsou v hotelu Tichý na Žižkově a koulejí tam kuželky o cenu. Když tam nejsou a nekoulejí kuželky, budou v kavárně Sport na Žižkově. Když tam nejsou, nejsou nikde. Ale oni tam budou.“
Podle tohoto návodu vydal se pan Tvrdík na cestu. A skutečně zastihl toho maličkého pána v kavárně Sport a právě ve chvíli, kdy vsadil ty hodinky do společenské hry v této kavárně oblíbené, zvané „lutrie“. Pan Tvrdík zavolal strážníka a ten toho maličkého pána zatkl. A ukázalo se, že je to pan Karel Bělohrádek, bývalý obchodník, sluha, nyní zloděj nad jiné znamenitý. Dnes ho soudil senát vrchního rady Lva pro zločin krádeže podle § 171 tr. z. Pan Bělohrádek se nechtěl k ničemu znát a povídá, že mu hodinky svěřil onen pan stavitel, jak se jmenuje, to neví, pouze to, že je ze Strašnic, a žádal za vypátrání toho stavitele. Soud však pohrdnul pátráním po lidech ze Strašnic a přečetl mu z trestního rejstříku jeho zlodějské hříchy a připojil do tohoto slavověnce nový lístek bobkový, šestiměsíční těžký žalář nepodmíněně. Žalobu zastupoval dr. Jelínek.
Lidové noviny 15. 6. 1923