Karel Poláček
(Zemský trestní soud v Praze)
Praha 6. června
Tadyhle na kraji usedl ten maličký pan Beck, uprostřed ohromná a rozložitá manželka paní Pavlína a ten, co seděl vedle paní Beckové, je ten pan Freund, co má ty brejle, ten pan Freund, co nedá na sebe dopustit, pan Freund, co chodí vždycky rovnou a byl dva roky na Terezíně, protože byl za války v Haliči a nějak se to popletlo.
O panu Beckovi se tvrdí, že je choromyslný, ale není to pravda, jest jen slabomyslný, a proto se dostal pod kuratelu své manželky, která musí míti za něho rozum a také má rozumu za dva. Vůbec pan Beck s paní Beckovou připomínají párek pavoučí, jehož sameček je takový droboučký a bázlivý, samička třikrát tak velká, mocná a strašlivá.
Paní Pavlína vzala si svého o patnáct let mladšího muže jen proto, aby ho lidé nešidili, a udělali spolu svatební cestu do Jihlavy a tam je zavřeli do krajského vězení. Podnik, který pan Freund s brejlemi smluvil s maličkým panem Beckem, byl jednoduchý, ale slavný. Pan Freund s panem Beckem budou válečnými invalidy, pan Freund bude mít pochroumanou ruku a pan Beck bude na hlavu pryč, a to mu nedá moc velkou práci. Udělají si sběrací arch, napřed napíší jména slavných souvěrců a k tomu připíší jmenovité částky; a ti ostatní souvěrci budou dávati peníze.
Tak to také udělali. Chodili po České zemi a Markrabství moravském, aby navštívili náboženské obce, a všude vypravovali své zkušenosti válečné. Vzali to všechno po pořádku. Byli v Táboře, v Golčově Jeníkově, Čáslavi, Náchodě, Jevíčku, Olomouci, ve Voticích a nevynechali ani Prštice, kdež jim poskytla podporu tamní chevre-kadiše, pohřební bratrstvo izraelské. A mnoho souvěrců mělo s nimi „rachmones“, to jest slitování, a mnoha souvěrcům pomohla tato dvojice o stupínek blíže do nebe. I navštívili fůru Krausů, hromadu Eisenschimlů, obrovskou sílu Wintemitzů, kupu Kurzweilů, Porgesů a Braunů a neméně tolik Halmů, Freudenfeldů a Bondyů. A všude se jim dobře dařilo. Pan Freund mluvil a ukazoval svou chromou ruku, zdravou rukou pak ukazoval na hlavu pana Bečka, že to tam nemá v pořádku, i na paní Beckovou, kterou budil u dobrodinců soustrast, nazývaje ji die blinde cousine – slepá sestřenice.
Pan Freund měl však ještě jeden vedlejší obchod: telefonoval zámožným Židům jménem lékaře dr. Krause, který oznámil, že jim posílá chudého a potřebného souvěrce. Přišel potřebný souvěrec pan Freund a povídal, že musí do Píšťan, a dostal tu oblek, tu nějakou korunu a bylo to dobře. Bylo to tak dlouho dobře, až se paní Becková pohádala s panem Freundem a oznámila všechno na policii.
Líčení bylo velkolepé. Bylo plno řečí, nesmírně rámusu a prudkých posuňků. „Co chtějí, pane slavný rado, můj muž je blázen,“ pravila soustrastně paní Becková. – „Blázen, blázen,“ vyskakuje pan Freund. „Já bych chtěl míti takový rozum, jako má ten Beck, ten má dva rozumy, ó jejej, však ale za ten svůj rozum pykáte.“ – „Vy mlčte,“ napomínala jej paní Becková rezolutně. „Vy jste mazanej člověk.“ – „Ale paničko,“ dovoluje si poznamenat slavný soud. „To jest ta obrmazaná,“ pravil pan Freund, mrkaje důvěrně na soud. „Podívejte se, slavný soude, na tu paní Beckovou. Jak se vám líbí?“ – „Tak ticho. Teď mluví paní Becková. Vypravujte nám, jak to bylo. Váš muž se vydával s panem Freundem za invalidu?“ – „Nevydával,“ pravil pan Beck pevně. „Ty mlč,“ usadila jej rázná manželka. „Vydával jsi se za mými zády za invalidu. To jest pravda. A podívejte se, prosím vás, na něho. Jest tohle nějaký invalida? Týýý! Já ti dám invalidu!“ – „Ale počkejte, paničko, nenapomínejte svého muže, vždyť vy jste sama s ním chodila.“ – „Ano, chodila, protože nenechám muže chodit samotného, protože by ho ten Freund o všechny peníze, které vybrali, připravil.“ – „A vás vydával za poloslepou sestřenici?“ – „Považte si,“ vzdychla paní Becková, „jakou ten člověk měl drzost. Mne se opováží vydávat za poloslepou sestřenici! Takový podvod. Já bych tomu člověku udělala nevím co.“ – „Ale prosím vás, proč jste s ním tedy chodila?“ – „Ale pane rado, nechte si sloužit. Já mu půjčila 100 korun.“ – „A to jste s ním musila chodit?“ – „No ano, protože bych jinak nepřišla ke svým penězům. My stáli dycky venku a pan Freund s těmi pány mluvil. Nebyli ti dobrodinci jen Židi, ale také inženýři, a bez urážky, také křesťani.“ „No jo, teď jsem já ten špatný,“ poznamenal pan Freund. „Ale že váš muž vodil za války polský Židi, to nic neříkáte.“ – Teď se ale maličký pan Beck hrozně rozčílil: „Co? Já že vodil polský Židi? To bych vám dal raději facku. Já mu vyrazím ty brejle z těch vočích!“ – „Ty mlč,“ napomíná jej manželka. A pan Beck umlkl. Předseda končí průvodní řízení a táže se obžalovaných, co mají ještě ke své obhajobě. Paní Becková žádá: „Já bych jen prosila, aby pan Freund neměl na nás takovou zášť. Já vedu svoje děti k dobrému a pan Freund nás pomlouvá.“ – Pan Beck chce, aby zavolali pana Lampla, ten že všechno poví, jak to bylo. „Zavolejte pana Lampla a ten dosvědčí, jaký je pan Freund.“ – Pan Freund prosí, aby se uvážilo, že přišel právě z Terezína. Žádá o podmíněné odsouzení, protože si chce dát spravit chrup.
Pro zločin podvodu dostal Freund deset měsíců, Beck tři měsíce a Becková šest neděl těžkého žaláře. Pan Freund půjde zrovna do Kartouz, ačkoliv protestuje, protože již tu krajinu zná, a pan Beck, jak určila jeho paní, nastoupí trest 15. června, aby ho mohla dáti do pořádku; až si to odsedí, půjde do arestu paní Becková, protože musí býti pořád někdo doma, aby dal na děti pozor.
„Jsem úplně zničenej,“ prohlásil chmurně pan Freund, když ho dozorce odváděl. „Tak ať si mne ještě jednou zavřou. Když mám být zničenej, tak ať jsem zničenej jaksepatří.“
Lidové noviny 6. 6. 1923