Karel Poláček
(Zemský trestní soud v Praze)
Praha 14. prosince
Dvacátý osmý červenec, to byl den pozoruhodně horký. Lidé vycházeli před dům, dívali se na nebe, vrtíce hlavou, a říkali: „Budete vidět, že něco přijde.“ Po příbytcích lidských čile pobíhalo ženské pohlaví, uklízelo peřiny z okna, shánělo svoji mládež, zavíralo drůbež do kurníka. A na tento nejistý den svolala strana sociálnědemokratická tábor lidu do Uranie v Holešovicích, kde by se hovořilo o tom, že dělný lid to tak nenechá, ceny že musí jíti dolů – výborně a potlesk, ke konci nějaká rezoluce, která by vyzvala vládu, aby dělala tohle a tohle, a pak by se pěkně v pořádku šlo domů. Leč hnutí myslí komunistických občanů holešovických jsou velmi prudká. Holešovice jsou odjakživa jevištěm zápasů sociálních. Před válkou bojovali zde sociální demokraté s národněsociálními řezníky z jatek, přičemž se silně argumentoval bojkot po hlavách, které chovaly názory odchylné. Komunisté dostavili se na schůzi sociálnědemokratickou v počtu nejhojnějším, dělali rámus a pak si udělali svoji schůzi v zahradě. K 10. hodině přibyl tam senátor dr. Soukup. Jeho objevení vzbudilo u straníků nadšení, u sršatých rozhořčení. Náhle ocitl se senátor v chumlu rozvášněných žen, které jím smýkaly, plivaly po něm, skřipec narazily a volaly: „Oběste toho lumpa, zloděje dělnických peněz.“ Přivolané policii podařilo se Soukupa vyprostit. Byly zatčeny dvě ženy, jež si počínaly nejbojovněji, Františka Lebedová a Lucie Richterová. Senát vrchního rady Sýkory obžaloby zprostil Lebedovou pro nedostatek důkazů a Richterovou odsoudil ke dvěma měsícům žaláře podmíněně. Richterová, uslyševši rozsudek, omdlela. Žalobu zastupoval dr. Stibral.
Lidové noviny 15. 12. 1922