Karel Poláček
(Okresní soud na Žižkově)
Praha 16. prosince
Dlouhou řadu měsíců bydlili spolu v jednom pokoji revident Arnošt Pudil s panem Juliem Kotrlíkem, aniž by se znali. To proto, že pan Pudil byl člověk pořádný, avšak Kotrlík holdoval životu hýřivému, oddávaje se mrzkým vášním, karbanu a bujným pitkám ve společnosti lehkomyslných přátel. Takže když přicházel pan Pudil večer z kanceláře, odcházel pan Kotrlík do hospody. A když Pudil ráno vstával, pan Kotrlík ležel zachumlán v pruhovaných peřinách, vyspávaje noční flám; byla z něho vidět čupřina vlasů a pravá noha, kterou vždycky pan Kotrlík neznámo proč po flámu vystrkoval z postele. Pudil vůbec tento způsob života neschvaloval; miloval pořádek, novostavby a tlačenku k večeři. „Mladý člověk se nemá takhle spouštět,“ horlil při večeři, mávaje významně nožem, kterým olupoval uzenku, „všeho až potud,“ přitom udělal nožem ve vzduchu čáru. „To byste neměla trpět, paní Režná.“ – „Co mám dělat?“ vzdychla paní bytná. „Již dávno jsem mu chtěla dát výpověď, ale nikdy ho nemohu trefiti ve stavu bdělém. Když ho budím, dávám mu výpověď, jen něco zabručí a spí dál. Já ani nevím, jak vypadá. Na byt ho vzal ten můj člověk. To je tak, když se mužský plete do hospodářství…“ Avšak všeho do času. Mlýny boží melou pomalu, ale jistě. Jednoho dne pojal pana revidenta Pudila světobol, který vyléčí jen alkohol. Pan Pudil si řekl, že ze života vlastně nic nemá. Tak jednoho dne pojal pevné předsevzetí, že tuto noc probije a prohýří, aby zapomněl na ty trampoty. To bylo 6. listopadu t. r. Velká mlha snesla se na svět. Všecko vězelo v mlze. I ona restaurace U Vorlíčků, když pan Pudil dopil dvanáctou sklenici. „Dnes je ale nečas,“ pravil k nějakému neznámému pánu, nakláněje se k němu, „kam jste se poděly moje mladé časy!“ Soused pana Pudila odpověděl mu zpívavým tenorem. Jak tomu bývá ve světě opilců, oba páni se seznámili a připili na bratrství. „Já jsem pan Kotrlík a tenhle můj kolega je pan Pudil,“ zvolal na jednoho z přátel, rozhlížeje se vyzývavě po místnosti: „Kdo se ho dotkne, je syn smrti.“ Na ta slova chytil se pan Pudil za hlavu a zabědoval: „Já jsem vůl, já zapomněl, kde bydlím, já se nikdy domů nedostanu, jsem člověk ztracený.“ Na ta slova přísahal pan Kotrlík slavnostně, že ho jako svého přítele neopustí a že ho vezme k sobě a uloží na pohovku. „Aneb ještě lépe,“ dodal, „se mnou bydlí nějaký ouřada, tak shodíme ho z postele a tebe tam uložím.“ Ve dvě hodiny v noci vymotali se z hospody. Šli krokem kolísavým a pan Pudil nepřestával ujišťovat s tvrdošíjností opilce, že je vůl. A když přišel domů, prohlásil slavnostně: „Abyste věděl, kdo jsem, s kým obcuješ, tady to píši na svou vizitku: Já jsem vůl, já jsem vůl.“ Po veselé noci nastalo trudné ráno. A když se pan Pudil vrátil v poledne z úřadu, nalezl na stole svou vizitku s hanlivou poznámkou. Rozčilil se na nejvyšší stupeň. Jiný to nemohl udělati než pan Kotrlík. Pan Pudil žaloval ho proto před okresním soudem na Žižkově pro urážku na cti. Leč při líčení vyšlo najevo, že písmo oné sentence má nápadnou podobnost s písmem pana Pudila. A tak litoval pan Pudil, že nevinného člověka nařkl, a poprosil jej za odpuštění. Oba přátelé se smířili.
Lidové noviny 17. 12. 1922