Karel Poláček
(Porota v Praze)
Praha 7. dubna
… a tehdy zahleděl se Stanislav do pomněnkových očí milé Mařenky. A Mařenka také patřila se zalíbením na štíhlého Stanislava, který byl sice teprve výrostek a poprvé od svého otce povolení ke kouření a navštívení taneční zábavy dostal, ale dovedl tančiti tak dovedně, že mnohý starší jonák neb ženáč se závistí na něho hleděl. Matka Mařenčina se na odpor výběru jejího srdce nestavěla, ale povídala starostlivě: „Co tomu řekne tatínek?“
„I mlč, maminko,“ odpověděla Mařenka, líbajíc matku, „já už tatínka uprosím.“ Jak by otec přání své nejmilejší dcerušky, která se mu na šíji pověsila a dojemně začala, odporoval? „Mluv si s ním ve vší slušnosti,“, pravil pan Černý, „co sis vybrala, to máš, jak si kdo ustele, tak si lehne, komu není rady, tomu není pomoci, čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Ale to ti povídám,“ pravil přísně, zapráskav hrozebně kníry, „dovím-li se o nějaké nepřístojnosti, potom uvidíš.“ A zapísknuv na svého ořešáka Filasa, jenž radostně zpod lavice vyskočil a ke svému pánovi lísat se počal, přehodil pušku přes rameno a odcházel do lesa – – –
Pro Mařenku a Stanislava nastaly dny plné blaha. Scházeli se v březovém háječku, poslouchali lahodný zpěv hudců českých lesů a věrnost, stálost do hrobu si přisahali. Leč lesní studánka jejich štěstí se zakalila. Na modru jasného nebe lásky nevinné vyvstalo zlověstné mračno. Jednoho dne vrátil se pan Černý z lesa zasmušile, na křesťanský pozdrav manželky i dcery své jedva zamručel, opřel prošedivělou hlavu do dlaní a zadumal se. Mařenka ovinula lichotně ruce kolem jeho šíje a tázala se otce, co mu chybí, zdali mu někdo neublížil. Pan Černý povstal a pravil: „Ty již se Stanislavem mluvit nebudeš.“ – „Ale tatínku!“ odporovala dcera plačíc. „Mlč! To je poslední slovo mé. Dnes potkal jsem v lese svého chlebodárce pana barona Nachtkastla. Co to slyším, Černý? pravila jeho osvícenost, tvoje dcera má mluvit se Stanislavem Hájkem? Nestrpím, aby dcera panského služebníka známost měla se synem pytlákovým. Rozuměl jsi, Černý? Dořeknuv tato slova, zmizel pan baron v lese. V klínu věkovitých velikánů uvažoval jsem o slovech páně baronových. A hlasové v mém nitru se ozývající mi pravili, že skutečně se nesluší na hajného, jenž ve službách pana barona Nachtkastla zešedivěl, jehož otec, děd i praděd ke spokojenosti panstva sloužili, aby jeho dcera se synem pytlákovým známost měla. Dcero má! Pojedeš do Prahy k tetince a tam budeš sloužit a hleď, abys mladistvý nerozum ze svého srdce vymýtila!“
Co měla činit Mařenka? Uposlechla svého otce a do Prahy se odebrala. Avšak na svého milého Stanislava zapomenout nemohla. Sedmého ledna zavolal ji Černý domů, poněvadž matka postonávala a hospodářství sama zastávat nemohla. Ráda přijela Mařenka domů, kde každý kámen, každý strom i živý tvor připomínal jí blažené doby první lásky. A čtrnáctého ledna uklízela Mařenka ve chlévě, kravičkám podestlala čerstvou slámu, a když byla hotova, rozloučila se s milými zvířaty. Když vyšla ze chléva, tu uviděla státi na zápraží Stanislava, zbledla leknutím, že by se na ní krve nedořezal. Uskočila zpět a s tlukoucím srdcem podojila krávy domnívajíc se, že Stanislav zatím odejde. Vyšla ze chléva, krajáč s mlékem v ruce držíc, a Stanislav tam ještě stojí: „Mařenko,“ zvolal, „přijď večer ke staré hrušce v poli, musím ti něco říci.“ – „Nemohu,“ odpověděla dívka, „tatínek mně to zakázal – –“ – „Je to tvoje poslední slovo?“ otázal se jí hrozebně. „Ano, neboť je to vůle rodičů mých.“ Nato vytáhl rozvášněný jinoch pistoli a vystřelil. Mařenka vzkřikla pronikavě, běžela do sednice a padla na podlahu s výkřikem: „Standa mě zabil!“
Nešťastný jinoch běžel do blízkého lesíka, kde s Mařenkou strávil tolik blažených chvil, a tam přiložil smrtící zbraň na rozpálenou skráň a zmáčkl kohoutek. Zbraň selhala. Stanislav odhodil pistoli do křoví, přiběhl domů s vytřeštěnými zraky, rozcuchané vlasy lepily se na čelo a jedva dechu popadal. Ve dveřích se zastavil, opřel se o veřeje a pravil hluchým hlasem: „Já jsem Mařenku zabil!“ – „Nešťastníče!“ vykřikl otec, vyskočiv. „Můj synu!“ zabědovala matka a padla do mdlob. Stanislav k ní poklekl a pravil: „Maminko, ty nevíš, co je láska.“
Stanislava Hájka soudila dnes porota za předsednictví vrchního rady Součka pro zločin nedokonané vraždy. Porota odpověděla k jeho vině záporně a soud jej obžaloby zprostil. Když ho propouštěli z vazby, dal pan dozorce Zelenka Mařence kousek cukru se slovy: „Tady máš, žábo, aby ta hubička byla sladší!“ Mařenka skočila na krk svému milenci, vroucně jej zulíbala, rodiče nad tím slzeli a své požehnání dali, a tak to skončilo šťastně jako každá řádná povídka z Pečírkova kalendáře.
Lidové noviny 8. 4. 1923