Karel Poláček
(Okresní soud v Praze)
Praha 17. července
Bylo to v čase, jak byla ta hospodářská výstava v Praze. Víme všichni, že se teď o všech těch výstavách, veletrzích, jarmarcích a poutích zavedly takové vymýšlenosti, že kolikrát člověk žasne. Například chodí po ulicích mužové celí v lahvích z lepenky a budí u mimojdoucích veselí. Jedna firma, která vyrábí kořaličky sladké pro dámy a mocné pro pány, najímala sedm zdatných lidí, kteří by, odíce se lahvemi, budili u obecenstva zájem pro sladké a mocné kořaličky, a šířili tak slávu pověstné firmy. K této práci hlásilo se hojně lidí. Zástupce firmy si vybral a mnoho nespokojených odcházelo. Mezi odmítnutými byl také Em. Nygrin, poněvadž byl postavy tak nepatrné, že by klopýtal a lahví o zem ploužil. Místo něho přijali jeho kamaráda, nějakého sladovnického bez zaměstnání, statného pořízka. Pan Nygrin se zadumal, plivl umělecky skrz zuby a odešel.
Jednoho dne sešikoval pořadatel na výstavě láhve, aby se daly na pouť po Praze. Láhve braly se husím pochodem do Bělského třídy a budily podiv, rozmar a veselí jak u lidí venkovských, tak u Pražáků, a u starých zájem o kořaličky sladké a mocné. Blíže kostela v Holešovicích stojí Emanuel Nygrin s rukama v kapsách a dívá se na láhve. Najednou ozve se z hrdla jedné láhve: „Emane! – Hej, Emane! To koukáš, Emane!“ Eman se kouká a myslí si, která asi to láhev pokřikuje, to bude asi nějaká známá. A vtom však uslyšel z nitra láhve podruhé: „Emane! Hej, Emane! Těbůh, Emane! Už ti vyrostly ty syrečky, co sis zasadil na podzim do květináče, aby ti vyrostly malé? To je musíš zalívat. Jinak ti neporostou, Emane.“ Bylo to nad síly Emanuela Nygrina, aby snesl takovou pohanu, jejíž smysl je nám neznám, ale Emanuel Nygrin ví, oč běží. Vrhl se, sumtě zlostí a rykem junáckým, na průvod lahví. Obořiv se do jedné z nich, o které se domníval, že pronesla slova potupná, počal do ní bíti holí. Ostatní láhve s poděšeným krokem se rozprchly a hledaly ochranu. Zatím podařilo se Emanovi láhev rozbíti a z papíru vypravil se nějaký Václav Lepš, který byl rozhodně nevinný a Emanuela Nygrina vůbec ani neznal. Uražený Eman uviděl, že se stal omyl, zamrzel se a udělil Lepšovi políček se slovy: „To nemohli říct, že je to mýlka? Teď budu mít s nimi opletání.“ A také milý pan Lepš žaloval jej pro přestupek lehkého ublížení na těle a urážku na cti. Okresní soudce Sitta odsoudil Nygrina do vězení na deset dní podmíněně na rok.
Lidové noviny 18. 7. 1923