Karel Poláček
(Zemský trestní soud v Praze)
Praha 17. července
Před dávnými a dávnými lety, není to snad ani pravda, co žil Antonín Petřík, svým řemeslem pekař. Pekařství není špatná živnost, je to vážený a ctihodný stav a mnohý pekařský pomocník z housek, mrzáků, bandůrů a munzemlí [10] pěkný barák si postavil. Leč Antonín Petřík povrhl pekařstvím a stal se zlodějem a polovinu svého třicetiletého života prožil za mřížemi. Nyní, když si odpykává dvaapůlletý žalář, vyšel na něho najevo jiný krásný kousek. Spojil se s panem Jaroslavem Nejedlým, takto padesátiletým hudebníkem, za účelem jiného podniku. Pan Nejedlý je mužíček jako panáček v kostkovaném saku, kundelatý, střapatý, švitorný a pohyblivý jako šídlo. Vous à la Napoleon III. A pan Petříček s Nejedlým smluvil takovýto podfuk. Nejedlý vezme skřipky, bude choditi po domech, podoben jsa potulnému muzikantu, a ohlédne se, kde by se dalo co dělat. Pan Nejedlý chodil dům od domu, hrál dojemně něžné písně milovnic: „V zeleném háji spolu seděli, spolu seděli, furt se – furt se – furt se hádali – dali – dali – a furt se hádali.“ To je taková dumka, která pobouří v ženských city. A když oživil zpěv, pan Nejedlý obcházel jako onen věrný rytíř, jenž vydávaje se za potulného truvéra, hledal písní pána svého Richarda Lví Srdce, jehož věznil na jednom hradě Leopold Babenberg. Nejedlý však hledal byt prázdný. Jednoho dne obcházel pan Nejedlý kolem domu, co v něm bydlila paní Skálová. Viděla ho paní domovnice a viděla, že má klobouk naražený do čela. Když přišel podruhé, ptala se ho, co v domě hledá. Pan Nejedlý řekl, že má bolení. – Tak si jděte na nádraží, je to pár kroků, tam je veřejný útulek. A toho dne ztratilo se paní Skálové 320 Kč z uzamčené skříně. A šest dní nato, bylo to 10. dubna, ztratil se panu Svobodovi v Holešovicích prsten, prádlo a šatstvo. Podle prohlídky poznala policie, že je to provedeno rukou páně Petříkovou a na policii se zkušený zloděj ke všemu doznal a pravil, že pan Nejedlý onen zlodějský čin nastrojil a k bezpečnému vykonání dovedl. Před soudem však pomlčel, že mu pan Nejedlý pomáhal, a proto byl pan hudebník obžaloby zproštěn. Petříček dočkal se ke svým dvěma a půl rokům ještě šesti měsíců těžkého žaláře. – „Budiž,“ pravil, přijímaje trest, „tři léta jsou tři léta, ale až budu na svobodě, budu mordovat.“ Žalobu zastupoval dr. Tise.
Lidové noviny 18. 7. 1923