Karel Poláček
(Okresní soud na Vinohradech)
Praha 18. července
Na Vinohradech v jedné z postranních ulic měla svůj krámek vdova Rosalie Pacltová, žena, ač již stáří velikého, přece však ještě sporá, bytelná, křepká a do světa. K jejím půvabům pojil se i obchod se zbožím krátkým, rukodílným a módním. A naproti vdově rukodílné, módní a krátké byl hokynářský závod pana Vokouna, kterýžto byl vdovec vyznání katolického a měl pleš. I snil tento vdovec pan Vokoun blahý sen, kterakže by to bylo krásné, kdyby vdovu Rosalii, křepkou a bytelnou to ženu, uvedl do své domácnosti jako milou manželku, anžto o ní mu známo bylo, že větším jměním vládne. A vdova Rosalie nechovala se odmítavě k milostným návrhům švarného vdovce Vokouna. I vidívali sousedé vinohradští, kterak za vlahých soumraků, uzavřevše krámky svoje, chodí tito dva něžní lidé procházkou, ponořeni jsouce v hovory obchodní i v milostné cvrlikání. A šla již taková pověst sousedstvem, že již je jako ruka v rukávě. Avšak stalo se, že náhle objevil se nějaký pan Otakar Vinkýř, jenž měl nejen knír půvabně zakroucený jako hlemýžď svoji ulitu, ale i hubu bystrou jako ten horský potůček v době jarní a ta huba vedla hovory medu sladší, neboť její majitel byl obchodním cestujícím v sirobu a marmeládě. I octla se vdova Pacltová v rozpacích velikých, kterému by z obou soků svoje srdce věnovati měla. Pravdaže byl pan Vokoun vdovec rozvážný, byl u svých zákazníků zavedený, naproti tomu však byl cestující v sirobě jinoch mladší, zevnějšku půvabného a kravaty světácké. Kdože poradí vdově v těžkém myšlení jejím? I rozhodla se vdova ponechati rozhodnutí osudu.
Osud promluvil na taneční zábavě živnostnictva vinohradského. Když vdova, záříc zlatem a diamanty a šustíc hedvábím, vešla do sálu, tu přistoupil k ní číšník a s úklonou odevzdal jí kytici, kterou prý jí posílá nějaký pán, jenž nechce býti jmenován. I usedla se srdcem blaženým pod estrádu, kde hudebníci svoje nástroje štymovali, a ponořila nos svůj do něžných květin. Brzy nato přišel pan Vokoun a jemu vzápětí pan Vinkýř a hned se k vdově přitočili a komplimenty sekali.
„Oh,“ zašvitořila vdova sladce, „kdopak z vás mi poslal tu krásnou kytici, zajisté že vy, pane Vinkýři. Co se tváříte tak nechápavě, vy šelmo jedna.“ Pan Vinkýř se skromně uklonil a pravil: „To nic, milostivá, líbí se vám ta kytice, to jsem rád, že jsem vám trefil do gusta.“ Slyše tuto světáckou řeč, rozkatil se pan Vokoun velice, neboť on to byl, který tuto překrásnou kytici poslal. I vida, že sok lstivý si přivlastňuje zásluhu jeho, vyřítil se na cestujícího v sirobě a políčkem ho obdařil. Cestující v sirobě nemeškal; ruče vyřítil se na pana Vokouna a zlé zlým splatil.
Zlý skutek soudy vzápětí mívá. Oba sokové podali na sebe vzájemnou žalobu pro urážku na cti. Přišla vdova zachmuřená velmi, majíc svědčit, a měřila si oba soky pohledy nenávistnými. Když jí soudce, pan vrchní rada Josek, dal svědecké napomenutí, prohlásila, že ve věci pana Vokouna svědčiti nebude. Nechť pan Vokoun vyjde ven a ona řekne proč. Pan Vokoun vyšel a vdova řekla, že ji vdovec podváděl s jinou, ačkoliv měli spolu intimní známost. Když se pan Vokoun vrátil, měla vdova svědčiti proti cestujícímu se sirobem. Prohlásila, že má proti cestujícímu zášť a že řekne proč, až pan Vinkýř odejde ze síně. Pan Vinkýř vyšel a vdova pravila, že ji cestující podváděl s nějakou sodovkářkou. Když to oba sokové slyšeli, tu podali si ruce a řekli si, proč by se hádali pro starší vdovu, která je podvádí, a vypravuje se, že paní Pacltová setrvává ve vdovském stavu, jsouc toho názoru, že mužští jsou samá faleš.
Lidové noviny 19. 7. 1923