Karel Poláček
(Zemský trestní soud v Praze)
Praha 10. března
Žil bačkorář Václav Duchoslav, pán třiapadesátiletý, jezdil po jarmarcích, nabízel občanstvu bačkory plstěné soukenné, vyvolával před svým stánkem hlasem portýra na nádraží, skandoval chválu svých výrobků a miloval s celou vášní svého mladictví Aloisii Slušnou, obchodnici v Klášterci č. 10, narozenou v letech sedmdesátých minulého století. Jejich láska trvala dva roky. Posílal jí milostné dopisy na růžovém, modrém a zeleném papíře, na nichž byli vymalováni buclatí andělíčkové. Takových papírů je krabice za tři koruny, koupíme-li si pravý „karborundum brousek“, k čemuž nám přidá prodavačka patentní přístroj na čištění oken, patentní šle, krabičku krému, přístroj na navlékání nitě do jehly, tři kusy uměleckých pohlednic a notýsek s tužkou. Dopisy oplývaly milostí a šuměly city vášnivými jako velkopopovické pivo.
Avšak ženská láska není stálá, to vám řeknou všichni znalci této nespolehlivé části lidstva. Aloisie Slušná oblíbila si sodovkáře Badru, jenž měl řeči tak sladké, jako je káva, která se dává služkám. Avšak bačkorář šťastnému sodovkáři jen tak zhola neustoupil. Posílal stále dopisy, v nichž půvabně se snoubila slova lásky s nebezpečným vyhrožováním. Psal jí: „Drazemilovaná Aloisie, předem přijmi srdečný pozdrav a stálou vzpomínku a jak se pořád máš a co děláš, já se mám chválabohu dobře, jenom na ten dech jsem nějak špatný, drazemilovaná Aloisie, jestli toho sodovkáře nenecháš a mne nebudeš chtít, tak až budeš spát, tak vyletíš i s barákem do povětří, já tě zabiju vraždou ukrutnou a vezmu si na tebe nůž, já bez tebe nemohu žít a ty beze mě nesmíš drazemilovaná Aloisie ještě jednou tě zdraví tě do hrobu tě milující Václav.“ Přišel den 18. ledna. Ten den uslyšela služka paní Aloisie Slušné najednou na půdě temnou ránu. Tvrdila, že zahlédla bačkoráře před domem. Šly na půdu, a co tam uviděly? Převrácené hrábě a dvě polínka. Obě ženy mluvily semhle a tamhle, tak i onak a pak sebraly polínka, která jim neznámý dobrodinec hodil na půdu, a šly do kuchyně, aby zatopily v kamnech a připravily večeři, ke které byl pozván také pan výrobce limonády Badra. Oheň vesele plápolal a v zhoustlé tmě míhaly se na stropě stíny ohnivých jazyků. Najednou ozval se strašný výbuch, kamna se zhroutila, pláty se rozlétly po světnici, komín se zřítil a pod jeho troskami byla pohřbena večeře. Paní Slušná vyřítila se se služkou Kovandovou na náves. Pohled na obě ženy byl hrozný. Byly úplně černé sazemi a přiškvařené vlasy vlály jim divoce ve vzduchu. Co se stalo? Komise z pana starosty Špacírera, strážmistra Špatenky a pana učitele Chlebouna zjistila, že jedno polínko, které služka posud nepřiložila do pece, bylo opatrně rozštípnuto a ve skulině vězel kousek ekrazitu. Na bačkoráře Duchoslava bylo učiněno trestní oznámení pro zločin veřejného násilí. Ale bačkorář popíral vinu řka: „Vašnosti, slavný soude, to je všecko špatnost a zlá vymyšlenost od té paní Slušné, kterážto na mě zanevřela, poněvadž jsem jí nechtěl loni na posvícení koupit zuby. Líběji vidět, slavný soude, tu ženskou faleš, ona nikdy ke mně lásku necítila, jenom se mnou chtěla za moje peníze užívat svět. To já, prosím, nejsu tak hloupý, abych jí koupil zuby, aby nešušlala a mohla si namluvit nějakého sodovkáře.“ Senát vrchního rady Pudila osvobodil obžalovaného pro nedostatek důkazů. Žalobu zastupoval dr. Šonka.
Lidové noviny 11. 3. 1923