Karel Poláček
(Zemský trestní soud v Praze)
Praha 18. března
To bylo tak, jestli chcete vědět: pan Malínský býval sochařem, o čemž svědčí ještě dnes jeho kozí brada, ale ve válce ho zmrzačili a nyní jako invalida dostal koncesi na povoznictví, ale nijak mu to nešlo. Proto si zařídil u svého domku skleník, a tak to živobytí všelijak látá. Dnes je mezi lidem velká bída a také tomuto invalidovi se nedaří. Zůstal nějakým dloužkem viset u pana řezníka Bryndáče v Libni. Je to zrovna naproti, co je zatímní domek pana Malínského; to je již samý kraj světa, jsou tam již polnosti a zahrady a říká se tam Černá Indie. A pro ten dluh, jak vypravuje žaloba, pan Bryndáč, a zvláště jeho manželka Aloisie, osoba řečnosti nesmírné, pana Malínského všelijak pronásledovali. Nejoblíbenější kousek jejich byl, že navedli kluky, aby panu Malínskému dělali před okny rámus a všelijakou jinou nezbedu.
Třináctého května nastalo boží dopuštění. Synáček pana Bryndáče shromáždil kolem sebe zástup vrstevníků a ta holátka počala házeti na Malínského zahradu kamení. Malínský dostal jedním do hlavy a druhý trefil jeho syna Václava. Pan Malínský vyběhl ven a přistihl mladého pana Bryndáče, jak se chystá hodit kámen. Pan Malínský dal klukovi pohlavek. Ostatní mládež běžela k Bryndáčům a hlásila příkoří, které se stalo jejich ratolesti. Paní Bryndáčová, zachvácena jsouc nevýslovnou láskou mateřskou, běžela se zuřivostí lvice hájiti své mládě. „Co, vy nemravo starý,“ oslovila pana Malínského, „budete mé dítě mrzačit, vy holomku a necudo! Od toho jsem tu já, abych své dítě kárala. Co vy nadáváte mému dítěti parchantů, ohlostů a harantů? Já vás naučím!“ A chtějíc pana Malínského naučiti úctě k svému potomku, chopila lopatu a hnala se po invalidovi. Jen taktak že se ohrožený holí ubránil. Zatím dověděl se pan Bryndáč, že jeho manželka zápasí za dobré jméno rodiny. Pan Bryndáč opásal se násadkou od biče a běžel manželce na pomoc, k němu se přidal nějaký pan Kulhavý s motykou, jenž panu Bryndáčovi nabídl své služby, jsa amatérem sportu rváčského. K těmto dvěma pánům přidali se další ochotníci a celá výprava, rozvinuvši se do bitevní formace, postupovala podle plánu proti Malínskému. Mužové vtrhli do příbytku, vylomivše plot v ohradě, ženy pak zůstaly venku, aby svým válečným pokřikem tvrdily muziku. A jeden hlas šel bojovným zástupem, že Malínský se musí srovnat, aby nebyl křivý, a jeho domek rozházet, srovnat se zemí a na sutinách zatančiti válečný tanec.
Ovšem co v Libni sluje nevinnou zábavou a starosvětskou veselicí, nazývá se v Praze u trestního soudu zločinem veřejného násilí, vpadnutím do cizího příbytku a nebezpečné vyhrožování. A tak paní Bryndáčová, pan Bryndáč a pan Kulhavý zasedli dnes před senát vrchního rady Wintra. A tento soud měl příležitost naslouchati skvělému řečnickému výkonu paní Bryndáčové. Na počátku své obhajovací řeči prohlásila se panička za nejmírnější a nejpokojnější ženu na zemi. „Nedivte se, drazí pánové, že má člověk také cit v těle. Vždyť já jsem matka, a když mně lidé přinesli, že Malínský válí mého hocha v blátě, tak jsem se jaksi rozmrzela, vždyť člověk neoplývá bohatstvím. Takhle může šaty zkazit. Povídám panu Malínskému: To vy nevíte, jakým způsobem dítě trestat. On nato: Hanba, paničko! Máte pěkně toho parchanta zvedeného. On ten Malínský a jeho syn stáli proti mně jako dva žoldnéři. Malínský mával sekyrou nad hlavou, tak jsem vzala na něho lopatu. Prosím vás, vždyť je to mužskej a já jen slabá žena.“ Bylo těžko slabou ženu umlčeti a celým soudem šla chvála nad její výřečností. Obhájce manželů Bryndáčových navrhl slyšení nových svědků, čemuž soud vyhověl a líčení odročil. Žalobu vedl státní zástupce dr. Jelínek.
Lidové noviny 18. 3. 1923