Karel Poláček
(Zemský trestní soud v Praze)
Praha 25. října
Byl to kiosk vystavěný ve slohu vinohradsko-japonském. A v tom kiosku sedávala babka, měla červený nos, pletla punčochu a občas se drátem na pletení podrbala v řídkých šedinách. Tuto činnost přerušila tehdy, když se u okénka objevil mužský a přál si dvě sportky nebo večerník nebo jeden krátký. Večer odcházela domů, nesouc v jedné ruce hrnek na kávu, v druhé šátek a mouratého kocoura. Ten kiosk měl úzké okénko. A přece se jím protáhl Vojtěch Bedrníček, ve dne kočí, v noci zloděj. Vlezl si do pavilonku pro nějaké ty cigarety. Okénko pak cudně zakryl svým vlastním pláštěm, aby nebylo vidět na jeho práci. Co však zůstane skryto vševidoucímu oku pražské policie? I přiblížil se strážník Vratislav Hurdálek, uviděl zakryté okénko, odhrnul oponu a tázal se: „Kdo tam?“ Poněvadž se nikdo nehlásil, seznal, že tam někdo je. Zapískl pro posilu, přikvačilo dvé kolegů a ti pana Bedrníčka vytáhli z kiosku. Bedrníček povídal před soudem, že je všecko pravda, co žaloba na něho povídá, ale že byl opilý, a tedy že řádil mezi výrobky tabákové režie nevěda, co činí. Ale svědci prohlásili, že okénko bylo úzké i pro střízlivého muže prostřední velikosti, takže bylo třeba velké jasnosti rozumu, aby se člověk jím protáhl, okénko kabátem zakryl a v trafice si zločinně počínal. A proto obdržev dva měsíce nepodmíněně, poděkoval se panu vrchnímu radovi Wintrovi za mírný trest a povídal bachařovi: „Tak pudem, starej!“
Lidové noviny 26. 10. 1922