Karel Poláček
(Okresní soud v Praze)
Praha 23. června
V jednom domě v Umrlčí ulici na Malé Straně, jehož průčelí bylo kdysi natřeno zelenou olejovou barvou a kde nad vchodem vztyčena je ruka držící vinný hrozen, v tomto domku, jenž v poctivosti zestaral a rozpraskal, bydlel vzadu přes pavlač oficiál, nemladý již pán, a ten se jmenoval Oldřich Litterbach. Oficiál Litterbach byl člověk vážný, kabát měl vždycky zapnutý až na poslední knoflík, tváře byly úplně oholeny, složené do četných vrásek, takže byly jako plizovány, a za každým tím varhánkem jako by skrýval nějaké státní tajemství. Mluvil málo a jeho řeč počínala vždycky: „Mno – uvidíme.“ V rodině páně oficiálově byl smutek. Vynesliť z jeho příbytku nedávno starou paní, matku paní oficiálové: byla to příjemná paní, přes svých osmdesát let čilá jako křepelka.
Avšak nedlouho po úmrtí staré paní počaly se po celém domě rozšiřovat divné řeči. Pozorovalo se, že domovnice paní Barbora Heinocová zastavovala se se známými nájemníky, zastavovala se s jinými nájemníky, všude bylo vidět hlavu u hlavy a ty hlavy od sebe odletěly, když šel kolem pan oficiál. Tyto řeči se ponenáhlu stahovaly a vzaly na sebe určitý tvar. Po domě šla pověst, že u oficiálů straší. Nejen paní domovnice, ale i jiné věrohodné osoby viděly po půlnoci tajemnou postavu, blížící se po pavlači až k obydlí páně oficiálově. Tam najednou zmizela, jako by se do země propadla. Někteří lidé z domu slýchali příšerné vrzání dřevěných schodů a silné rány do okenního rámu a tklivé bědování. Paní domovnice domnívala se viděti v ní starou paní a tvrdila, že uzřela ji, ana vzpíná ruce a volá: „Projevte se! Projevte se!“ Po zeleném domu šel strach a hrůza. Bylo každému zřejmo, že stará paní nenalezla v hrobě pokoj, a tu v domě počalo se šeptati o tom, že stará paní umřela příliš rychle, což bylo nápadné. Bylo to také zvláštní: Pořád žila stará paní, osmdesát let žila a najednou z ničeho nic zemře a už nesedí na pavlači, neplete punčoch pro vnoučata a nepředpovídá počasí podle svých bolestí a suchého loupání. „Oficiálové podědili,“ šeptali domem nájemníci. „Nemohli se dočkat dědictví, dědictví těch krásných pendlovek a toho zeleného otomanu. Zbavili se staré paní. Stálo je zločin.“ A tu se usnesli, že se ducha zeptají po jeho trápení a bolesti. Paní domovnice znala zaříkání, po kterém duch vyjeví své tajemství a zbaven trápení ulehne a bude spáti věčným snem.
V noci na 23. května shromáždila se společnost několika žen na dvorku, a pohlížejíc na pavlač, očekávala zjevení. A slyš! Náhle bouchla domovní vrata a zapadla hlučným úderem, zaskřípaly schody. Shromážděním projelo chvění. Ženy počaly se křižovat. A viz! Po pavlači přechází temná postava a něco pro sebe mumlá. Paní Barbora Heinocová jala se zaříkati: „Měla Panna Maria devět svatých, neměla jich devět, měla jich osm. Měla Panna Maria osm svatých, neměla jich osm, měla jich sedm…,“ a zvýšivši hlas k mocnému hlaholu, dospěla k závěru: „Měla Panna Maria jednoho svatého, neměla svatého, neměla žádného.“ Po tomto závěru mělo strašidlo zjeviti své trápení a potom se rozpadnout. Ale strašidlo nic a počalo bouchati na okno. Stará paní volala: „Zjevte nám, co vás tíží.“ Postava se nahnula přes pavlač a povídá hrozným hlasem: „Co je vám po tom, babo principálova!“ Praví se, že po tomto výroku projevil se hněv náramný a v tuto hodinu se ozývalo lání, nadávání a proklínání.
Tajemství zeleného domu vyjasnilo se před okresním soudem za předsednictví vrchního rady dr. Sitty. Strašidlo se nazývalo Josef Baloun a bylo povoláním typograf. Pan Josef Baloun nebyl vůbec strašidlem, ale naopak když se po své černé práci umyl, byl slušný mladý muž, který přinášel domů v kapse brožurky o původu světa, o španělské inkvizici, pak nevěřil v Boha a hádal se s panem oficiálem, u něhož bydlil, tvrdě, že svět povstal z buňky. Přicházel kolem půlnoci na hodinu domů, aby se vyspal, nemaje v úmyslu nikoho strašiti. Nechtěl onou „bábou principálovou“ paní domovnici uraziti. Toho dne zapomněl klíč od bytu a to ho mrzelo, protože musil bouřit, tlouci na okno, a také proto, že ho pokládali za strašidlo, což je pro pokrokového člověka hanba. Panu vrchnímu radovi se podařilo obě strany smířit, ale pan oficiál Litterbach, volán jako svědek, dověděl se o těch řečech, které rozšiřovala domovnice o nich a o nebožce staré paní, velmi se rozčilil a ohlásil, že bude domovnici žalovat pro urážku na cti.
Lidové noviny 24. 6. 1923