Karel Poláček
(Zemský trestní soud v Praze)
Praha 19. května
To, co předcházelo, je jaksi historie malostranské kavárničky V Parníku. Ústy kavárníka Josefa Randy dověděli jsme se, že popularita jeho podniku, která nenaplňuje pouze čtvrtou část hlavního města, ale i na pravém břehu Vltavy je slyšet o kavárně V Parníku jen slova lichotivá, je založena právě hudebními produkcemi, které musí vykonávat vedle svých obvyklých povinností vrchní číšník.
„Pánové,“ pravil pan Randa. Toto slovo pronesl před půlrokem a oslovil jím dva číšníky, kteří se hlásili k němu do služby. „Oba vás přijmout nemohu. Přijmu pouze jednoho, který však musí vyhověti jedné podmínce. Moje kavárna pamatuje staré dobré časy. Byla založena v 18. století Matyášem Budeciusem, seržantem císařovny Marie Terezie. Tento Matyáš Budecius proslul tím, že byl největším pištcem ve vojště Jejího Veličenstva a svým uměním hosty obveseloval. Kavárnu i se svou dcerou odkázal zeti svému, mému to předkovi Korneliu Randovi, kdyžiž se byl přesvědčil, že v umění pištěckém bude jeho důstojným následovníkem. Já sám přiznávám se, že pískat nedovedu, a proto za mne musí pískat číšník, když právě obsluhuje. Kdo z vás dovede pískat?“ Hlásili se oba. Při zkoušce však, kterou skládali s průvodem piana, obstál pouze Emil Pokorný, kdežto druhý, Adolf Rajchl, musil s nepořízenou odejíti. Krutá zášť proti šťastnějšímu kolegovi zažrala se mu do srdce. A večer 4. dubna stojí milý Pokorný u klavíru a píská na hubu překrásné melodie a místnost je nacvokována malostranskými sousedy. Mezi nimi sedí také Adolf Rajchl, jenž má také místo a možná že lepší místo než Pokorný. Ale přesto nemůže Rajchl zapomenouti na své pokoření. Měl volný den a přišel do kavárny V Parníku s úmyslem svého soka potupit. „Já chci sólo!“ vykřikl náhle. „Tady je desítka na dřevo…! Číšníku, zapískej mi Věrné naše milování!“ Umělec na hubu Emil Pokorný podíval se směrem, odkud přicházel tento zpupný hlas, poznal Adolfa Rajchla. „Tady máš desítku a chci za to Věrné naše milování s trylkami a basováním a s repeticí!“ Pokorný spustil melodii písně: My zůstaneme, jak jsme bejvali… Adolf Rajchl uhodil na stůl: „To není ta moja!“ zařval. „To je samej podfuk, já chci Věrné naše milování , ty makovče, zboune, šnofoune, prevíte, smrade, nádivo a dacane dacanská…!“
„Neurážejte, pane!“ ozval se důstojně Pokorný. „Chovejte se jako host, anebo opusťte místnost.“ Toto napomenutí rozzuřilo Rajchla nejvyšší měrou, vyskočil, vrhl se na Pokorného a vyťal mu takový políček, že se číšník skácel. Kavárník přivolal stráž a surovec byl zatčen.
Dnes odpovídal před samosoudcem vrchním radou Wintrem pro zločin těžkého ublížení na těle a přestupek urážky na cti. Čin svůj doznal, ale vymlouval se na opilost. Byl odsouzen k třem týdnům těžkého žaláře nepodmíněně a k náhradě nákladů za léčení a 500 Kč bolestného. Žalobu zastupoval dr. Stibral.
Lidové noviny 20. 5. 1923