Karel Poláček
(Zemský trestní soud v Praze)
Praha 17. května
Hostinec Na Kuklíku na Petrském náměstí je místnost tak vyhlášená a slavná, že mnohý Pražák dělá, jako by ji neznal. Je to žlutý ponurý barák, na okně má dvě zkřížená tága a nápis: Levné večeře a obědy. Jde se do hostince po pěti stupních a tak se jde z hostince, ledaže host postrčen vnitřní silou by vzal všechny schody najednou. Potom otočí se na chodníku po zádech pouze dvakrát a octne se na kanále, který za letních veder páchne velkoměstskou melancholií. Vejdeme dovnitř. Ve tmavé chodbě, kde pod nohama chodců praskají neviditelní švábové zvučným mlasknutím, stojí vysoká skleněná budka a v té je šentyš [7] . Tam si dávají fiakři do nosu pivo stoje. Popojdeme-li několik kroků, tu seznáme, že nalevo je kuchyň, tam se vaří drštková polévka, a napravo je lokál, kde možno za šesták uvésti orchestrion do největšího rozčilení, které tento ušlechtilý hudební nástroj projevuje strašným řinčením. A to se potom rozléhá po celé Petrské čtvrti, až k řece Vltavě. Avšak vraťme se k oné skleněné boudě. Tam nahoře až u samého stropu je uloženo od nepaměti všeliké harampádí, škatule od klobouků, škarbály [8] , plechovky od sardinek a pěkně svázané ročníky Národní politiky. Avšak mezi těmi věcmi měl pan hostinský Srba skřínku, která chovala zlatý a stříbrný poklad za 50 000 Kč. Živá duše neměla tušení o pokladu otce Srby. V pozdních nočních hodinách vylézal starý pán po štaflích nahoru a přesvědčoval se, že skřínka je neporušena. Pak sestupoval dolů, pobručuje si spokojen.
Avšak v březnu roku tohoto, kdy pouličním dívkám z Petrské ulice počaly se hýbat obchody, se to stalo. V této době sloužila u něho od neděle do neděle nějaká Ebrová, která dostala výpověď pro pomalost svých pohybů a mrštnost svého jazyka. Této Ebrové napadlo něco, co bylo v dějinách Kuklíku neslýcháno. Uklízela nahoře na skleněné boudě, kam nesáhla po celých třiadvacet let ruka čilé hospodyňky. A co bylo nejdivnější, že to nikdo téhle Ebrové neporoučel. V tu dobu, co nahoře krámovala a smejčila, chtěl jíti otec Srba ven, ale nemohl, protože ho někdo zamkl. „Ach,“ pravil pan otec Srba, „a mně se tolik chtělo ven.“ Po delším lomcování přišla mu dcera otevřít. „A jak to bylo dál?“ – „Já jsem starý živnostník a nemám žádnou paměť. Dovolte, prosím, slavný soude, já si to sepsal.“ Pan hostinský vytahuje arch papíru, nasazuje skřipec a čte takovým povzneseným hlasem, jako by vítal zeměpána. „Dne 16. března o 10. hodině ranní přišla ke mně moje dcera Anna řkouc, že Ebrová smejčí na budce, a tázala se mne: Tatíčku, zdali jste jí to poručil? – Nikoliv, dcerunko drahá. – A zdaliž tam máte něco od zlata? – Uslyšev to, uchopil jsem se za hlavu a přistavil jsem štaflík, ale skřínky tam již nebylo…“ – „Řekněte nám, pane Srbo, jaké pověsti se těšíval hostinec.“ – „Výtečné,“ odpověděl pan hostinský hrdě. „Jací hosté k vám chodí?“ – „Nono… abych tak řekl, hasiči.“ – „Hasiči? A kdo ještě?“ – „Řezníci a husaři, co prodávají husy.“ – „Vojáci k vám také chodí?“ – „Taky někdy… to se ví… málo.“ – „Poněvadž mají vaši hospodu zakázánu.“ – „No zakázánu, zakázánu – když jim to zakázali, já bych jim svoji místnost nezakázal.“ Protože je neobvyklé, aby svoje poklady někdo ukládal mezi krabice od klobouků, plechovky od sardinek a pěkně svázané ročníky Národní politiky, dále že proti Ebrové nebylo dostatek důkazů, zprostil senát rady nejvyššího soudu Hellriegla Ebrovou od žaloby. Žalobu zastupoval dr. Papík.
Lidové noviny 18. 5. 1923