Karel Poláček
(Zemský trestní soud v Praze)
Praha 31. ledna
Rodina Šlezingrů panuje odedávna na řece Vltavě. Šlezingrové jsou lid nebojácný, smělý, odvážlivý, ano zpupný. Celý svůj život prožívají na vodě, zachraňují sebevrahy, vytahují utopence, libují si v primátorských lososech a při povodních jsou první na místě. Vodu milují nadmíru, avšak na úřady nevraží a policajtům přejí zkázu.
Jednoho dne dostal mladý Šlezingr Josef nějaké pozvání na magistrát. Josef Šlezingr odmítl k úřadu se dostaviti prohlásiv slovy vulgárními, že mu může magistrát políbiti kapsu. Na souši vládne magistrát, na vodě však dynastie Šlezingrů. Dobře. Magistrát je ale mocnost silná, vyslal strážníka, aby vzpurného Šlezingra předvedl. Již zdálky uzřel Josef Šlezingr vyslance nenáviděné mocnosti. Aby se vyhnul nemilé kontroverzi, usedl do loďky a odplul na druhý břeh. Avšak náhoda tomu chtěla, že ještě týž den večer jej tentýž strážník potkal ve Vltavské třídě.
„Člověče, my se po vás sháníme,“ pravil strážník.
„To je možný,“ odpověděl Šlezingr flegmaticky.
„Tak vás předvedu a půjdete se mnou!“
„To zas ne,“ odmítl vzpurně Josef strážníkovu nabídku.
„Já vás zatýkám, ne že ne!“ prohlásil strážník a popadl Šlezingra za límec.
A tu zatčený udeřil nenadále strážníka do prsou, a podraziv mu holešovickým úskokem nohy, prchl.
Strážník se vzchopil a jal se nezbedníka pronásledovati. Náhoda tomu chtěla, že jelo kolem nákladní auto, na němž seděl řeznický pomocník pan Vyskočil. A nyní nastalo pronásledování jako v biografu. Automobil dostihl uprchlíka, strážník vyskočil z auta, pan Vyskočil zůstal sedět, pan Šlezingr ale přeskočil zábradlí u železničního viaduktu, podlezl vagony a utekl na druhou stranu. Nyní však vyskočil zase řeznický pomocník pan Vyskočil, nadběhl panu Šlezingrovi, a chytiv jej, předal ho stráži. Policajt jej předvedl, na komisařství zavedli s ním výslech a propustili jej.
Ale za několik dní se stalo, že pan Vyskočil, jda po svém zaměstnání na holešovické jatky, byl zastaven jakýmsi mladým pořízkem, který mu dal čichnouti k pěsti a otázal se jej, zdali ví, s kým má čest. Pan Vyskočil pravil, že neví.
„Já jsem Šlezingr,“ pravil přívětivý pán. „A teď si to spolu vypořádáme za to, žes mě, ty holomku, chytil!“
Pan Vyskočil, jsa o hlavu menší a o mnoho liber lehčí mladého Šlezingra, vymrštil se jako srnec a utíkal velmi kvapně. Nyní zase pan Šlezingr pronásledoval. V Holešovicích, jako vůbec v celém světě, stávají se rozmarem osudu z pronásledovaných štvanců ukrutní pronásledovatelé. Pan Vyskočil utíkal přes dřevěný most do své rodné Libně. Jemu v patách Šlezingr se dvěma pomocníky a všichni tři oznamovali nebohému Vyskočilovi, že dostihnouce jej, vhodí ho do Vltavy. Vyskočilovi bylo už velmi zle, ale tu se naštěstí objevili nějací lidé a Šlezingr se svými pomocníky zmizel.
Za tyto šprýmovné kousky bylo Šlezingrovi odpovídati před samosoudcem vrchním radou Dobromilem Součkem.
Josef Šlezingr neodpovídal, nehájil se a jen temně chrochtal. Pravil konečně, že jsou to těžké věci. Slavný soud by se také bránil, kdyby jej policajti honili. Ale od policajtů by si to dal konečně líbit, ale od řezníka nikoliv. Pronásledovati lidi není věc řeznická.
Dostal pro zločin veřejného násilí dva měsíce nepodmíněně.
Lidové noviny 1. 2. 1923