Karel Poláček
(Zemský trestní soud v Praze)
Praha 20. února
Je soukromníkem na odpočinku. Celý život se věnoval soukromnictví a dnes je mu dvaasedmdesát let a je na něm, aby si už jednou odpočinul. Jmenuje se Stanislav Švejda, má nos, jejž možno přirovnat ke gotickému arkýři, a je povahy prudké. Za války se přihlásil ze soukromnictví do armády a tam prodělal různý výcvik. A tak pomalu se stal ze soukromníka sapér, ze sapéra saniterák [4] , ze saniteráka telegrafista. Všecko uměl, milý soukromník, a byl švarným vojínem.
Nějakým řízením osudu přišel v osmnáctém roce do Ruska. Usadil se v děrevně Blagodatnoje a tam jej z úcty k jeho nosu a prudké povaze udělali volostným starostou. Mužici říkali: „Přísný představený je Stanislav Hendrykovič. Křičí a dupá nohama jako generál, slavný moloděc.“ Potom vstoupil do české zahraniční armády. Povídal, že se dobře vyzná ve věcech sanitních, a nazvali jej nejednou doktorem, přidali mu titul plukovníka a pan Švejda slavně léčil. Proslul široko daleko jako vynikající chirurg – jen pro prudkost své povahy. Chirurg musí být popudlivý a hrubý, jinak nemá pravé šťávy. Když ho oslovili „Bratře doktore“ nebo „Bratře plukovníku“, tu se Švejda vždycky rozzuřil a utrhl se: „Dejte mně pokoj s těmi tituly pořád, já tu léčím, řežu, obvazuju, já jsem Švejda, a žádný doktor.“
Tak to líčil aspoň pan Švejda před soudem, jsa obviněn, že si neprávem přivlastnil titul a charakter lékaře a plukovníka, a tím ošidil erár o 2258 Kč, jež dostal na požitcích. Švejda se před senátem vrchního rady Riegla moc zlobil a líčil, že on nikdy ze sebe doktora nedělal. Léčiti že umí všechno, že ho měli rádi. Co měl člověk dělat, když mu pořád dávali titul doktora? Z nedostatku důkazů byl obžaloby zproštěn. Žalobu zastupoval dr. Čáslavský.
Lidové noviny 21. 2. 1923