Karel Poláček
(Okresní soud na Žižkově)
Praha 2. listopadu
Jsou všelijaké příhody. Letos 11. srpna byla vdova Anna Macourková probuzena ze spánku a tak se poděsila, že by za to leknutí nevzala stovku. Byla to prudká rána, po níž následoval praskot a dušené sténání. Stalo se neštěstí, nebo zločin? Venku byla bouřlivá noc. Vítr zoufale skučel. Paní Macourková sedí na posteli, vzpíná ruce a rty ševelí tichou modlitbičku. Není pochybnosti. Hluk ozývá se ze světnice podnájemníkovy. Vdova Anna Macourková rozsvěcuje svíčku a odhodlaně vkročí do pokoje. A co uviděla vdova? Na zemi nějaká hromada, z níž čouhají čísi dlouhé nohy a ruce. Postele již nebylo, ale byla to beztvárná poušť. Vdova přiskočí, vyprostí svého podnájemníka a pak se vztyčí a praví hlasem tvrdým: „Tak voni mně budou takhle runýrovat nábytek?“
Ale počátek je takový. Jednoho dne přijala paní Anna Macourkové na Žižkově do podnájmu nového pána. Byl to pan Arnošt Seidl, bankovní skontista. Člověk s kaučukovým límečkem, černou kravatou, červené ruce mu vyčnívaly z krátkých rukávů, měl hluboký bas, trudovitý obličej a černou tašku. Slovem muž solidní; Jeho solidnost osvětila zejména okolnost, že si po svém příchodu ozdobil stěny pohledy na různá města a že hrál s citem na mandolínu. Ale přesto měl onen pán vadu. Byl příliš dlouhý a dostalo se mu postele krátké, takže chtěl-li se uložiti ke spánku, musel se složiti jako tesařský metr. A tato povaha postele, vešedší do konfliktu s tělesnými rozměry podnájemníkovými, způsobila zmíněnou katastrofu. Další následek pak byl, že paní Macourková, vdova, podala na svého podnájemníka žalobu pro soudní výpověď.
„Proč jste mu dala takovou krátkou postel?“ ptal se pan okresní soudce dr. Josek.
„Slavný soude, vzácný pane,“ vzpíná ruce vdova, „ta postel je jaksepatří, vašnosti, slavný soude, můj muž v ní spával a to byl člověk jako hora, toho měli znáti, voják, sloužil u 18., pochází z Libáně…“ – „Dost!“ přerušil ji pan soudce. „To nepatří k věci. Vaší žalobě na výpověď se nemůže vyhověti, poněvadž se pan Seidl choval slušně a netropil žádných nepřístojností.“ – „To voni nemůžou vědět, takový tichý vody bývají nejhorší, jako se tuhle u nás stal pád.“ – „Prosím vás, matičko, jděte domů, musíte vařiti oběd, pan Seidl u vás zůstane na bytě, ale nahradí vám škodu za postel.“ Pan Seidl souhlasil a paní Macourková také. A vzali se pod paží, šli domů a usmívali se jako hladoví na lívanec s povidlím.
Lidové noviny 3. 11. 1922