(Zemský soud v Praze)
Praha 14. října
Za starých časů měli domácí páni zlatý věk. Nosili červenou čepičku, k narozeninám dostávali vyšívané pantofle, a když se roznemohli, tu budilo to v příbuzenstvu velký rozruch. Leč domácí bývali zřídka nemocní, nic je netrápilo, ledaže měli svízele s nájemníky, kteří běhali na ně, že jim kouří kamna. Domácí byli konzervativních názorů, proto dobře spali a dobře jim chutnalo. Jediná nepříjemnost, která je potkala v životě, byla, že musili také umřít. Ale to, známo, věc lidská. Ani domácí není nesmrtelný.
To bývávalo. Zato dnes býti domácím pánem je krutý trest pro zachovalého člověka. O tom by vám mohl vypravovat pan Josef Tuček, majitel domu v Břevnově. Dnes odpovídal před vrchním radou Wintrem pro zločin veřejného násilí a zlomyslné poškození cizího majetku. „– to prosím není pravda, to je hrozné, co se děje, já jsem člověk nervózní, nedávno mne propustili z ústavu na reverz.“ – „Počkejte, pane,“ krotí ho pan rada, „vy jste člověk nějaký z divokých vajec, jak se říká.“ – „Pane rado, já si nemůžu pomoct, já jsem dneska domácí, a to prosím, jak nemám bejt divokej?“ – „Tak jak to bylo s těmi kozími chlívky. Vypravujte nám to!“ – „Prosím, pane rado, proč bych to neřek? To bylo tak. Já si na své nájemníky vyzdvih komis a ta jim rozkázala, ať ty kozy dají z domu, že se v Praze netrpí žádný dobytek v domácnostech. Ale moji nájemníci jakoby nic. Já jim povídám v dobrotě: Ty kozy musejí pryč, a oni se mně jen smáli, takže jsem se dohřál, jsem prosím člověk nervózní, byl jsem ve válce, třikrát jsem prodělal srážku vlaků a teď jsem domácí, tak jsem vzal sekeru a ty chlívky jsem rozboural. Ale já prosím, aby se protokolovalo, že jsem si při tom počínal šetrně a ani jednoho prkna jsem nepoškodil.“ – „Dobře! Zavolejte sem svědky. No, paní Veselá, jak to bylo s těmi chlívky?“ – „Jak to bylo: já jsem byla patnáct roků na jednom místě, měla jsem všude úctu. Já jsem měla chlívek pěknej, udělanej ze starý almary a postele a ještě jsem k tomu koupila za 50 korun bednu, a to mně všecko tadyhle pan domácí rozbil.“ – „Jak to bylo s vaším chlívkem, paní Smržová?“ – „Ke mně přiběhli lidi nahoru, paní Smržová, paní Smržová, honem, honem! Co je? Kouknu se, pan domácí mně tříská chlívek, kozy mně běhají venku, a to mě prosím dohřálo, já mám srdeční vadu a tu jednu kozu praštil a krev jí tekla z hlavy.“ – „A vystonala se?“ – „Vystonala; za šest neděl.“ – „A co nám poví paní Částková?“ – „Prosím, slavný soude, aby zakázal panu domácímu, aby mně nadával soukromnice, copak já jsem nějaká soukromnice? Já jsem chudá ženská, ale mám čest v těle a on na mě: soukromnice.“ – „A jste soukromnice, abyste věděla,“ zapištěl domácí. „Pane rado, teď to slyšeli. Já žádám, aby ho dali z fleku zavřít za tu potupu.“ – „Ticho! Copak to je! Vypravujte, jak to bylo s tím chlívkem.“ – „S tím chlívkem to bylo tak: Můj chlapec chudáček, je mu třináct let, dal se do pláče, přiběhl nahoru, maminko, pan domácí nám rozbil chlívek. Ale já prosím nejsem žádná soukromnice, vždyť já jsem všem lidem pro smích v domě, že mně říká soukromnice.“ – „Dobře, můžete si sednout.“ Obžalovaný zprošťuje se obžaloby.
Lidové noviny 15. 10. 1922