Karel Poláček
(Zemský trestní soud v Praze)
Praha 10. února
„Já vám říkám, pane Janowitz, mně můžete věřit, když já něco říkám, já nemám ve zvyku moc mluvit, na řeči nic nedám, u mě je všechno solidní, reelní a kulantní, pane Janowitz. Mají ponětí, pane Janowitz, jaký já dělám obraty? Já mám efektivně 100 000 Kč mezi lidem, čestné slovo, pane Janowitz.“
„Pane Grünzweig, nevypravujou mně žádné pohádky, to je samej šábesšmis, co mně tady vypravujou, to mám moc rád, když někdo moc mluví, vy mně nic nepovídejte, já nic nechci slyšet, jen mně řekněte, kdy mně zaplatíte těch 1500 Kč. V neděli sedím v kavárně a slyším, že jsou faul, že ohlásili už před týdnem úpadek, a v sobotu si ještě u mě odebrali zboží. Tážu se vás, pane Grünzweig, je tohle solidní jednání? Je to reelní od vás, pane Grünzweig? Je to zlodějství od vás, pane Grünzweig!“ Takhle hovořil pan Janowitz s panem Grünzweigem někdy v červenci. Ale před samosoudcem vrchním radou Wintrem pan Janowitz povídá: „Pane rado, já to tomu mladému člověku odpouštím – co bych mu to neodpustil –, já nikoho ničiti nechci, pane rado. Možná že to byl podvod, možná že to nebyl podvod. Já vím, co je podvod. Vím jen, že to tenkrát vypadalo jako podvod, a já jsem proto na pana Grünzweiga udělal oznámení, ale přesvědčil jsem se, že je to podnikavý mladý muž. Udělá štěstí, najde svoji dráhu, zkrátka: Já s ním zase pracuju a on si ten dluh u mne oddělá, tak jakýpak podvod.“
Avšak pan rada Winter odsoudil přes tuto obhajobu Eduarda Grünzweiga, poněvadž „ukryv se pod nepravou tvářnost člověka chtějícího a mohoucího platiti, ošidil pana Janowitze“, k dvěma měsícům těžkého žaláře podmíněně na tři roky. Žaloval dr. Čáslavský.
Lidové noviny 12. 3. 1923